Brusel jako semeniště regulatorních nesmyslů

Možná jste si říkali, že bruselští byrokraté pomalu pochopili, že Unii ujíždí vlak, že Amerika a Čína řeší umělou inteligenci, robotiku, energetiku a nové technologie a Evropa by se tedy konečně mohla přestat zabývat blbostmi.

Omyl.

Evropská unie svou nejnovější skvělou ideou v podobě nařízení o obalech PPWR právě předvedla učebnicový příklad toho, proč se z Bruselu stalo semeniště regulatorních blbostí. A tentokrát je to ještě lepší, oni dokázali odfláknout dokonce i samotnou regulaci.

Od 12. srpna se tohle skvělé nové nařízení obecně používá a stačilo pár dní, aby se ukázalo, co vznikne, když pravidla pro obchod píší lidé ohánějící se vznešenými ekologickými cíli, ale kteří v životě zřejmě neposlali ani sklenici medu zákazníkovi přes hranice.

Na úvod jen malá ukázka toho, v jakém stavu se nařízení spustilo. PPWR stanovuje mimo jiné limity chemických látek PFAS a výrobce musí být schopen doložit shodu. Jenže Unie současně neposkytla metodu, podle které by laboratoře mohly shodu s těmito limity jednotně a jednoznačně ověřovat. Výrobci tak mají prokazovat splnění požadavku, ale zatím nikdo neví, jak ho ověřit, protože laboratoře neví, jak to mají dělat ani to, které to dělat smí.

Ale to není to nejhorší. To je jen sranda vůči těm dalším věcem, i když to v byznysu způsobuje naprostý chaos, protože nikdo vlastně neví, co má vystavit a co má požadovat.

Německý Bild včera popsal praktický výsledek prvních dní. Malí obchodníci, pivovary, knihkupci, včelaři nebo rodinné manufaktury omezují nebo zastavují prodej zákazníkům v jiných zemích EU. Ne proto, že by nechtěli prodávat a využívat slavný evropský jednotný trh, kterým se Brusel tak rád ohání, ale protože jim Unie z jednotného trhu vyrobila administrativní noční můru.

A Němci, jak známo, mají jednu nepříjemnou vlastnost, předpisy se snaží dodržovat.

Není to nějaká svévolná interpretace. Malý producent - PPWR totiž zavedlo vlastní definici "producenta“, která zahrnuje i firmu prodávající zabalené zboží na dálku přímo zákazníkům v jiné členské zemi tj. výrobce, dovozce nebo distributor - se podle článku 44 tohoto skvělého nového nařízení dostává do systému registrace producentů v jednotlivých cílových zemích.

Co to znamená?

Musí se tam registrovat a plnit příslušné povinnosti rozšířené odpovědnosti. Článek 44 dokonce výslovně stanoví, že producent nesmí v daném státě obaly nebo zabalené výrobky uvádět na trh, pokud tam není registrován.

Takže si představte českou nebo německou rodinnou manufakturu, která přes e-shop pošle pár balíků měsíčně zákazníkům do Rakouska, Francie nebo Nizozemska.

Evropská unie jí právě vysvětlila, že jednotný trh sice nemá vnitřní hranice, zato může mít několik národních registrací, několik systémů EPR, několik sad administrativních povinností a příslušné poplatky.

Ale to není všechno.

Evropskému zákonodárci to nestačilo. Článek 45 odst. 3 PPWR přidal další perlu, producent prodávající přímo konečným zákazníkům v jiných členských státech má v každém takovém státě jmenovat zplnomocněného zástupce pro plnění povinností EPR.

Ano, čtete správně. Evropská unie, která třicet let prodává jednotný trh jako jeden ze svých největších historických úspěchů, tedy očekává, že majitel malé manufaktury večer po dokončení zakázky otevře evropskou legislativu, začne studovat odpadové právo země, odkud si někdo objednal jeho výrobek, zaregistruje se tam a ještě si tam sežene zástupce. A nejde jen o výrobce. EUobserver upozorňuje například na nezávislé vydavatele a malé nakladatelství napříč Unií.

A teď přichází část, kterou by člověk považoval za vymyšlenou satiru, kdyby nebyla skutečná. Dle zdrojů Evropská Komise sama před časem pochopila, co za paskvil vyrobila a už v prosinci 2025 navrhla povinnost zplnomocněných zástupců podle článku 45 odst. 3 pozastavit až do 1. ledna 2035. Ne o tři měsíce, ne o rok. O téměř deset let. Návrh se přitom týkal producentů usazených v EU, producentům ze třetích zemí měla povinnost zástupce zůstat.

Jinými slovy, ještě předtím, než se PPWR začalo platit, sama Komise věděla, že jedna z povinností je tak problematická, že ji navrhla odložit skoro do poloviny příští dekády. Ale nějak se to nestihlo ani zastavit ani upravit.

A tak podle německého deníku WELT nyní přichází další bizarní kapitola. Vysoce postavený unijní úředník dle média má prosazovat, aby členské státy prozatím od uplatňování toho problematického pravidla upustily a neukládaly sankce.

Takže si to shrňme. Nedokončené nařízení s chybějícími prováděcími předpisy platí, je v něm povinnost se registrovat v každé zemi, kam chcete prodávat a mít tam zástupce. Komise ví, že je to problém a s předstihem navrhne část požadavků odložit do roku 2035, ale odklad se nestihl a tak její anonymní úředníci nyní vyzývají členské země, aby nařízení zatím moc nevymáhaly..

To není flexibilní implementace, to je legislativní bordel a kocourkov.

Z absurdity se stává téměř umění, když si uvědomíme, že starou evropskou směrnici o obalech Brusel nahradil tímto nařízením právě proto, že rozdílné národní předpisy podle něj fragmentovaly jednotný trh a zvyšovaly firmám náklady. Proto se odvolal na článek 114 SFEU o fungování vnitřního trhu a vytvořil přímo jednotné nařízení. Jinými slovy, Brusel se rozhodl odstranit roztříštěnost jednotného trhu tím, že ho nejprve sjednotil v jednom evropském nařízení a následně ho povinně rozdělil zpátky do sedmadvaceti národních systémů. Kdyby to člověk napsal jako parodii na evropskou byrokracii, bylo by to příliš prvoplánové.

Eurochambres, zastřešující evropská obchodní komora, varovala, že nevyřešená povinnost zástupců může malé podniky přimět přeshraniční prodej jednoduše ukončit. Její prezident (shodou okolností Čech) Vladimír Dlouhý to shrnul jedovatě přesně - unijní legislativa, kvůli které se producentům nevyplatí prodávat přes hranice, je podle něj v přímém rozporu s jednotným trhem. Takže bychom mohli říci, že Komise regulatorními blbostmi ničí vnitřní trh? Ale to už přece víme dávno.

A navíc je vidět největší perverze celého systému, kterou ale Komise ani jako problém neidentifikovala.

Nadnárodní gigant podobnou regulaci nějak přežije a zvládne. Má právníky, účetní, compliance oddělení, místní pobočky a milionové obraty. Fixní náklady rozpočítá mezi miliony zásilek. Rodinná manufaktura prodávající sto balíčků ročně do Francie nemá nic z toho. Prostě z důvodů vysokých nákladů Francii ze svého e-shopu bude muset odstranit. Unie a Komise tady zavedla nařízení, kde náklady na splnění jsou pro giganta zaokrouhlovací chybou, ale pro malého konkurenta důvodem opustit trh.

Hele, co kdyby Brusel zase vytvořil nějakou pracovní skupinu, která bude dva roky zkoumat, proč evropské malé firmy nerostou, proč zaostává produktivita, zdali není byrokracie překážkou podnikání, proč nefunguje jednotný trh, proč nám Amerika a Čína technologicky utíkají a kolik si musíme vypůjčit na to, abychom je dohnali?

Ne, my nepotřebujeme další Draghiho zprávu. Celý příběh PPWR totiž krásně ukazuje, proč je evropská byrokracie tak frustrující. Problém je totiž mnohem hlubší. Brusel vyrobil pravidlo, nedodělal instrukce, nedomyslel důsledky, navíc s předstihem zjistil, že je částečně problematické, dokonce navrhl odklad některých částí skoro o deset let, nedokázal vlastní chybu ale včas opravit a nechal systém naběhnout.

To už není chyba v systému, to je chybný systém.